2021
Dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů
Praha, České muzeum hudby
16. a 17. června 2021
| Program | Prezentace | Sborník | Fotogalerie |
Ve dnech 16. a 17. června proběhla v budově Českého muzea hudby konference Dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů. Program konference přesahoval téma dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů od teoretických úvah po praktická řešení z praxe. Nejčastěji skloňovanou otázkou byla vhodnost uvádění historických hudebních nástrojů do hratelného stavu, problematika autentického zvuku historických nástrojů, dále problematika nejednoznačné a nejednotné organologické terminologie v českém jazyce a potřeba detailní odborné dokumentace hudebních nástrojů jak z hlediska vědeckého zhodnocení, tak z hlediska posouzení jejich stavu při restaurování a konzervování.
Z konference byly publikovány dvě zprávy v odborném tisku:
Ve dnech 16. a 17. června 2021 se v Českém muzeu hudby uskutečnila konference Dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů. Kromě muzejních pracovníků z Čech a Moravy a restaurátorů se jí zúčastnilo i šest houslařů ze Sdružení houslařských dílen a řezbářů, založeného před deseti lety mladými houslaři, kteří se vyučili v dílně Pavla Celého staršího (1950–2020). Houslař Pavel Celý st. kladl velký důraz na systematické předávání zkušeností i celoživotní vzdělávání houslařů. Naše sdružení je proto především kruhem dobrých přátel, sdílejících také své poznatky z oboru. Díky tomu se odborně rozvíjíme a dohromady jsme, jak říkával náš mistr, jeden dobrý houslař.
Naše předchozí společné aktivity doposud zahrnovaly návštěvy evropských muzeí, hudebních veletrhů, muzikologických přednášek, koncertů a hudebních kurzů, podíleli jsme se na organizaci několika výstav hudebních nástrojů a besed o houslařství pro veřejnost, nikdy jsme ale neměli možnost konfrontovat své každodenní zkušenosti z houslařských dílen s odborníky z muzejní a restaurátorské praxe.
Na konferenci jsme plnili spíše roli dotazujících se přemýšlivých praktiků (bez ambicí přednést vlastní příspěvky), coby příchozí zvenčí se ale můžeme podělit o autentické dojmy z prostředí, které nám bylo doposud neznámé. Mile nás překvapil velký podíl mladých lidí v oboru, vysoká profesionalita a specializace jednotlivých restaurátorů, zapálenost muzejních pracovníků a kurátorů a také otevřenost restaurátorů Metodického centra dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů (MCMI) při návštěvě dílen muzea s možností diskuse nad konkrétními opravami nástrojů. I přes velkou oborovou pestrost příspěvků a jejich zacílení spíše na muzejní pracovníky jsme v mnoha z nich našli inspiraci pro naši houslařskou praxi.
Jako sci-fi nám v prvních chvílích zněl příspěvek Viktora Hrušky o možnostech zapojení umělé inteligence a strojového učení do tvarové analýzy houslí, která při dostatečném počtu vstupních dat (fotografií nástrojů) umožňuje například graficky znázornit zastoupení jednotlivých houslařských škol podle tvarových specifik nástrojů. Budoucí slibné možnosti aplikace byly demonstrovány na obrázcích několika set houslí z databáze MIMO (Musical Instrument Museums online), pro přesnější zařazení nástrojů (geograficky nebo do konkrétní nástrojařské školy) by ale systém vyžadoval více vstupních dat.
Tereza Žůrková, vedoucí sbírky hudebních nástrojů a hlavní organizátorka konference, popsala základní zásady dokumentace hudebních nástrojů. Standardy fotodokumentace nástrojů využijí určitě i naši kolegové houslaři, kteří si vytvářejí vlastní databáze nástrojů, s nimiž se setkali ve svých dílnách, a jsou odhadci či soudními znalci v oboru.
Milan Guštar prezentoval elektronické záznamové zařízení pro monitorování uměleckých předmětů, například celoroční sledování klimatických podmínek varhan, které ale nabízí i mnohá další využití: díky bezdrátovému spojení v reálném čase a miniaturizaci i kontrolu hudebních nástrojů a muzejních exponátů při transportu.
Snad se brzy podaří vytvořit kompletní propojenou databázi historických výrobců a hudebních nástrojů prezentovanou Tomášem Slavickým v rámci projektu MCMI. Každý den se setkáváme v dílnách s mnoha nástroji, u nichž vyvstává potřeba alespoň hrubého časového zařazení a ocenění a následně volby adekvátního restaurátorského postupu. Mezi hudebníky, uměleckými školami a orchestry koluje obrovské množství individuálně stavěných a manufakturních nástrojů, hlavně z pohraničí a přelomu 19. a 20. století. Manufaktur, houslařů a obchodníků byly stovky a jejich databáze u nás dosud chybí.
Jan Kříženecký hovořil o úložných systémech na hudební nástroje v muzejních depozitářích, ale i o možnosti ozařování nástrojů, které byly napadeny dřevokazným hmyzem a plísněmi. Důležité pro nás byly kontakty na instituce, které tyto zákroky provádějí, a zcela jistě v budoucnu využijeme možnosti ošetření historicky cennějších nástrojů restaurovaných v našich dílnách.
Velkým překvapením konference pro nás byl příspěvek Veroniky Sovkové o opravě barokního kontrabasu olomoucké provenience, který shodou okolností restauroval náš kolega ze sdružení Dominik Matúšů. Toto neplánované propojení naší práce s muzejní praxí bylo obohacující. Následná diskuse se totiž vedla kolem základního „sporu“, zda restaurovat a konzervovat nástroj pouze jako muzejní exponát nebo včetně obnovení jeho hudební funkce. Uvedený kontrabas byl po konzultaci s olomouckým muzeem zrenovován do hratelného stavu a bude v budoucnu příležitostně využíván pro autentickou interpretaci staré hudby. To vyžadovalo i adekvátní restaurátorské zásahy, například tzv. „šift“ krku, výměnu hmatu krku degradovaného červotočem při zachování původní hlavice. Jedná se o běžnou restaurátorskou houslařskou techniku použitou i u většiny historicky nejcennějších nástrojů. Někteří diskutující vnímali tento postup již jako příliš razantní zásah nad rámec nutných restaurátorských prací. Napětí mezi zastánci konzervace nástrojů a uvedení nástrojů do hratelného stavu bylo patrné i z dalších příspěvků a diskusí a v budoucnu by si tato problematika zasloužila jistě i samostatnou konferenci.
Petr Koukal se ve svém příspěvku o hudebních památkách a památkové péči věnoval problematice varhan. Přiblížil nám, že i v zahraničí se lze setkat s odborníky, kteří restaurování nástroje bez obnovy jeho hudební funkce (varhany jako liturgický nástroj) považují za absurdní, i s těmi, kteří si myslí, že hraní historické nástroje ničí a je nutné je již brát jen jako muzejní památky, až po jakýsi kompromisní přístup spočívající ve výměně neopravitelného dílu nástroje při zachování původní poškozené části jako muzejního exponátu, který bude trvale uložen společně s ním.
Srozumitelně byly prezentovány přístupy restaurátorů drnkacích nástrojů Jiřího Čepeláka a Jana Tuláčka, kteří s ohledem k subtilní konstrukci historických louten a kytar volí nejčastěji postup konzervace nástroje a pro koncertní provoz raději staví jeho plnohodnotnou kopii.
Pozitivním dojmem z konference pro nás bylo zjištění, že se naše postupy v podstatě shodují s restaurátorskými postupy muzejních pracovníků, kterým procházejí rukama nejcennější nástroje muzejních sbírek, byť se jim nemůžeme řemeslně a technicky rovnat (František Kůs a jeho prezentace opravy houslí Didier Nicolas aîné ze Státní sbírky hudebních nástrojů). Náš mistr nás totiž vždy vedl k co nejšetrnějším restaurátorským postupům, které nevlivní autenticitu opravovaného nástroje: minimální zásahy do původního laku, použití kvalitních přírodních lepidel a pryskyřic, co nejomezenější doplňování chybějícího materiálu, citlivé použití retuší, to vše ve spojení s trpělivostí, pokorou a úctou ke staviteli nástroje i budoucím generacím hudebníků. Naší největší radostí pak byl kontakt s restaurátory MCMI v restaurátorských dílnách muzea.
Bylo by velmi přínosné pro budoucnost restaurátorského oboru a hudebních památek, kdyby se týmu Metodického centra Českého muzea hudby podařilo vytvořit poradní, konzultační a vzdělávací instituci pro restaurátory, kteří hledají odborný rozvoj nebo radu při restaurování konkrétního nástroje. Podobné konference pro odbornou veřejnost by bylo vhodné pořádat pravidelně.
Pavel Celý
Ve dnech 16. a 17. června 2021 se v budově Českého muzea hudby uskutečnila konference Metodického centra dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů (dále jen MCMI). MCMI bylo založeno v roce 2016 při oddělení hudebních nástrojů Národního muzea – Českého muzea hudby jako reakce na neuspokojivý stav zpracování a ošetření historických hudebních nástrojů, které představují zcela specifickou kategorii movitého kulturního dědictví České republiky. Cílem tohoto projektu je zajištění odborné správy hudebních nástrojů jako předmětů historické a kulturní hodnoty ve sbírkách paměťových institucí v ČR, tj. jejich odborná dokumentace, posouzení stavu a navržení i realizace vhodných konzervátorských či restaurátorských zásahů. Výsledkem stanoveného cíle je záchrana cenného kulturního a historického dědictví naší země a jeho prezentace široké veřejnosti.
Od založení MCMI byla jedním z klíčových úkolů propagace projektu a jeho výstupů cílovým uživatelům i široké veřejnosti – k těmto účelům slouží jednak webové stránky projektu,1 kde jsou pravidelně aktualizovány informace o činnosti MCMI a které slouží jako informační portál dané odborné oblasti, a dále externí odborné semináře a konference, v jejichž rámci jsou aktivity MCMI pravidelně prezentovány. V roce 2018 MCMI uspořádalo první vlastní odborný seminář, který shrnoval dílčí problematiky péče o hudební nástroje. Velký zájem o tuto akci vyústil v myšlenku pořádání každoročních konferencí, kde by byla témata prezentována z různých úhlů pohledu předních odborníků. Zájem účastníků o konferenci, jejíž původní termín v říjnu 2020 byl z důvodu zhoršení pandemické situace přesunut na rok 2021, byl mimořádně velký, a to jak ze strany posluchačů, tak i ze strany aktivních přednášejících, takže program byl nakonec koncipován jako dvoudenní. Konference umožnila setkání a diskusi odborníků z řad muzejních pracovníků, muzikologů, specialistů z oboru hudební akustiky, výrobců hudebních nástrojů, konzervátorů, restaurátorů, ale i studentů magisterských i doktorandských programů a širší veřejnosti.
Hudební nástroje představují významné kulturní dědictví naší země. Vzhledem k tomu, že se ze své podstaty od ostatních předmětů kulturní a historické hodnoty zásadně liší, je nutné aplikovat při jejich správě vhodné a odborně správné metody. Prvním krokem k odborné péči o hudební nástroj je jeho správné zhodnocení a dokumentace, navazujícím krokem je pak odborná péče sahající od vhodného uložení a manipulace až po konzervátorské či restaurátorské zásahy. Konference pojednala problematiku dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů jak z teoretického, tak i z praktického hlediska.
V úvodu přednesené obecné zásady dokumentace hudebních nástrojů (T. Žůrková: Obecné zásady a standardy dokumentace hudebních nástrojů) byly v následujících příspěvcích konkretizovány na specifikách vybraných chordofonů, a sice harfy (D. Kotašová: Nápisy na harfách. Příspěvek k metodice dokumentace harf), niněry (B. Kadlíčková: Niněry ze sbírky Českého muzea hudby) a citery (J. Burdová: Systematika a nová muzejní evidence citer Vlastivědného muzea v Olomouci). Jako klíčový problém při dokumentaci hudebních nástrojů se ukázala být jednak nejednotná česká hudebně-organologická terminologie a samozřejmě rovněž absence jednotného přístupu k odborné dokumentaci jednotlivých skupin hudebních nástrojů. Tvorba těchto dokumentačních formulářů včetně metodických návodů a odborného tezauru pro konkrétní skupiny hudebních nástrojů je jedním z plánovaných výstupů MCMI, který má pomoci především muzejním a památkovým institucím s odborným zhodnocením a evidencí jejich sbírek historických hudebních nástrojů. V rámci tohoto tematického bloku byla rovněž představena online databáze dostupná na webu MCMI, která postupně zpřístupňuje informace o výrobcích hudebních nástrojů na našem území a dochovaných nástrojích z jejich dílen (T. Slavický: Databáze výrobců hudebních nástrojů MCMI). Z poněkud jiného úhlu pohledu představil tematiku databází V. Hruška (Možnosti a problémy data miningu v organologických aplikacích), který na několika praktických příkladech demonstroval možnosti využitelnosti hromadných dat pro různé aspekty dokumentace a hodnocení hudebních nástrojů.
Od problematiky dokumentace přešlo jednání plynule k tématům zaměřeným na péči o nástroje, a to jak z teoretického, tak i praktického hlediska. Prvním a zcela nepostradatelným krokem správné péče o historické nástroje je preventivní konzervace, tj. nastavení vhodných podmínek zabraňujících degradaci předmětu a jejich sledování (M. Guštar: Monitorování uměleckých předmětů) a dále vhodné uložení předmětů. Přitom způsob uložení hudebních nástrojů je mnohdy problematický a vyžaduje specifický přístup. Jednoduchá a efektivní řešení v tomto směru představil příspěvek J. Kříženeckého Speciální úložné systémy na hudební nástroje.
Velký prostor zaujímalo v rámci programu téma konzervace a restaurování historických nástrojů, a to nejen z praktického hlediska (F. Kůs: Restaurování houslí Didier Nicolas ainé; A. Bitljan: Restaurování „Perleťového klavíru“ ze sbírek Českého muzea hudby; V. Sovková: Restaurování barokního kontrabasu olomoucké provenience; J. Bečička: Restaurování klavichordu z pozůstalosti hudebního skladatele Augusta Stradala; S. Šindlářová – A. Selucká: Klavír Leoše Janáčka), ale také teoreticky a v zobecňující rovině, kdy byly představeny konzervátorské a restaurátorské postupy při péči o dechové nástroje (F. Ibl: Problematika restaurování žesťových dechových nástrojů) a strunné drnkací nástroje (J. Čepelák: Loutnové nástroje v muzeích, jejich konzervace a restaurování; J. Tuláček: „...a vbořím se směle do staré škatule“ aneb jak nerestaurovat muzeální kytary z období 19. století). Tyto příspěvky shrnuly rovněž historický přehled nejběžnějších typů těchto nástrojů dochovaných v českých sbírkách a zásady, jak ke konkrétním typům přistupovat z pohledu muzejní a restaurátorské etiky. Restaurátorské etice a definici maximální přípustné míry restaurátorských zásahů u historických nástrojů byl ostatně věnován velký prostor v průběhu celé konference. Úvahy o možnostech restaurování nástroje do pouze vystavitelného (vizuálního) stavu versus uvedení zpět do hratelného stavu a obnovení zvukových vlastností se prolínaly napříč celým dvoudenním setkáním. První jmenované stanovisko upozorňuje na odpovědnost za historickou hmotnou substanci předmětu a maximální zachování jeho informačního obsahu, který je nutno chránit v jeho původní, originální podobě, druhý přístup vyzdvihuje primární funkci hudebního nástroje, tedy zvuk. Téma autentického zvuku historického hudebního nástroje a (ne)možnosti jeho dosažení bylo rovněž hojně skloňovaným termínem. Lze citlivým restaurováním dosáhnout skutečně autentického zvuku? Cenné zkušenosti z vlastního projektu zde představilo Výzkumné centrum hudební akustiky HAMU, které se problematice autentického zvuku věnuje dlouhodobě na příkladu historických varhan (Z. Otčenášek: Vliv použitých technologií při restaurování varhan na jejich zvuk) a potvrzuje, že exaktní akustický výzkum představuje již také na našem území neoddělitelnou součást odborné dokumentace a péče o historické hudební památky.
Na zajímavý fakt v rámci tohoto kontextu upozornil rovněž P. Koukal (Hudební památky a jejich obnova z pohledu památkové péče), když porovnal nejen přístup různých zahraničních autorit k této problematice, ale upozornil zejména na nejednotnost nahlížení historických hudebních nástrojů v rámci české legislativy, kdy jsou odlišným způsobem spravovány hudební nástroje ve sbírkách Národního památkového ústavu (zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči) a ve sbírkách muzeí (zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy), ačkoliv z historického a kulturního hlediska se jedná o tytéž hodnoty.
I když referující i posluchači v živých diskusích představili rozdílné náhledy na vhodnost a zejména rozsah restaurování historických předmětů, v klíčových bodech došli konsensu: pokud k restaurování dojde, je nezbytná nejen detailní dokumentace všech provedených zásahů, ale také jakýchkoliv dalších detailů, neboť restaurování poskytuje zcela jedinečnou příležitost k intenzivnímu průzkumu hudebního nástroje. Tímto způsobem lze získat nové znalosti o původních pracovních technikách, materiálech či konstrukčních principech historických nástrojů, přičemž souhrn těchto poznatků přispívá významně k rozšíření dosavadních znalostí.
Program konference přinesl nové podněty nejen pro aktivní přednášející, ale také pro posluchače, kteří na jednotlivé příspěvky reagovali živými diskusemi. V závěru programu byly v rámci exkurze do restaurátorských dílen Českého muzea hudby představeny konkrétní příklady restaurátorské praxe. Vzhledem k tomu, že obsazenost konferenčního sálu byla z důvodu vládních opatření omezena na poloviční kapacitu, připravilo MCMI elektronický sborník s příspěvky z konference, který je publikován na webových stránkách MCMI. Rovněž stručná zpráva z konference, včetně abstraktů jednotlivých referátů a medailonků přednášejících včetně jejich kontaktů jsou dostupné na webu MCMI.
Letošní konference a zájem široké odborné i laické veřejnosti o ni potvrdily, že téma dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů je otázkou, kterou se zabývá řada odborníků z různých pohledů své profese. Je pro nás ctí a radostí, že jsme se mohli chopit role moderátorů těchto odborných diskusí a že můžeme zprostředkovat zájemcům nejen naše odborné zkušenosti, ale také kontakty na specializované odborníky, odborné publikace a projekty a další zdroje informací. Těšíme se, že se shledáme i v roce následujícím a že navážeme i v dalších společných setkáních na přínosné odborné diskuse týkající se péče o hudební nástroje, která je naším společným cílem a posláním.
Daniela Kotašová – Tereza Žůrková
