2023

Dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů

Praha, České muzeum hudby

18. a 19. října 2023

Zpráva z konference byla publikována v časopisech:

• BELIS, Jiří: Konference MCMI 2023 – Dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů. Hudební věda, roč. 61, 2024, č. 2, s. 309–314 (v anglické verzi dostupné online).

• ŽŮRKOVÁ, Tereza: Dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů. Zpráva z konference pořádané Českým muzeem hudby. Opus musicum, roč. 2023, č. 6, s. 70–77 (dostupné online):

Ve dnech 18. a 19. října 2023 proběhl v budově Českého muzea hudby třetí ročník konference Dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů, která je jedním z pravidelných výstupů Metodického centra shodného názvu. To bylo založeno v roce 2016 při oddělení hudebních nástrojů Národního muzea – Českého muzea hudby jako reakce na neuspokojivý stav zpracování a ošetření historických hudebních nástrojů, které představují zcela specifickou kategorii movitého kulturního dědictví České republiky. Cílem tohoto projektu je zajištění odborné správy hudebních nástrojů jako předmětů historické a kulturní hodnoty ve sbírkách paměťových institucí v ČR, tj. jejich odborná dokumentace, posouzení stavu a navržení i realizace vhodných konzervátorských či restaurátorských zásahů.

Letošní konference Dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů navázala na tradici předchozích dvou ročníků a přinesla posluchačům možnost seznámit se s aktuálními problémy daného tématu. Program konference sestával již tradičně jak z příspěvků týkajících se spíše teoretické problematiky (dokumentace hudebních nástrojů byla tentokrát rozšířena i o téma dokumentace postupu výroby na příkladu lidových hudebních nástrojů, dokumentace samotných výrobců hudebních nástrojů a také problematiku tvorby technické výkresové dokumentace historických nástrojů jako zdroje informací pro badatele i stavitele kopií historických nástrojů), tak také z části převážně praktické, kdy byly na příkladech konkrétních restaurátorských zásahů představeny nejnovější trendy v restaurování historických hudebních nástrojů. Často skloňovaná otázka uvádění historických hudebních nástrojů do hratelného stavu, která se prolíná jako červená nit programem konferencí pravidelně, byla na letošním setkání představena i ze zcela nového úhlu pohledu, totiž z hlediska interpreta a interpretace kompozic různých historických období, kde právě originální stav nástroje může být klíčový pro správné provedení dané skladby. Stejně jako v předchozím roce byl i tentokrát zařazen příspěvek týkající se zhotovení kopie nástroje podle historického originálu včetně definice úskalí a nástrah, která tuto volbu provázejí. Program byl doplněn též dvěma hudebními ukázkami.

Zahájení dvoudenního programu se ujal slovenský etnomuzikolog a etnoorganolog Bernard Garaj z Katedry etnológie a folkloristiky Filozofickej fakulty Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře. Ve svém příspěvku (Instrumentum excellense – súťaž výrobcov a dokumentácia slovenských ľudových hudobných nástrojov) seznámil posluchače v širokém časovém horizontu (1975–2022) s historií soutěže výrobců lidových hudebních nástrojů, jejíž cílem je definice základních vývojových tendencí ve výrobě slovenských lidových hudebních nástrojů, dokumentace jejich akusticko-intonačních kvalit a jejich typologická či regionální systematická klasifikace. U zrodu soutěže, jež vznikla v důsledku ohrožení výroby některých slovenských lidových nástrojů a vytrácení se regionálních zvláštností (ať již při výrobě nebo výtvarném ztvárnění nástrojů) stáli mentoři slovenské etnoorganologie Oskár Elschek a Ivan Mačák, které netřeba představovat, ale i celá řada dalších odborníků, neboť kromě aspektu muzikologického zahrnovala soutěž i výzkum sociologický, lékařský a hudebně-interpretační. Autorova úvodní prosba o schovívavost posluchačů s představením problematiky mírně vzdálenější od tématu konference nebyla nikterak namístě, neboť vynikající příspěvek naopak demonstroval, že i téma zdánlivě vzdálené je s oblastí propojeno širokou škálou metodologických přístupů a systematických řešení. 

Kurátorka sbírky hudebních nástrojů Národního muzea – Českého muzea hudby Daniela Kotašová shrnula ve svém příspěvku (Soukromé sbírky hudebních nástrojů Národního muzea) dosavadní i plánovaný výzkum nástrojových kolekcí soukromých sběratelů, které přešly do fondu muzea. Na příkladu několika nejvýznamnějších souborů tohoto typu shrnula jejich společné i odlišné znaky determinované obvykle dobou a prostředím jejich vzniku, ale i osobními preferencemi původního majitele. Zároveň však nastínila také některé dílčí aspekty výzkumu pojící se s těmito sbírkami a přesahující téma příspěvku, jako jsou problematika padělatelství a určení autorství nástroje obecně či téma rekonstrukcí historických hudebních nástrojů a pohnutek k jejich vytváření.

Otázky padělatelství hudebních nástrojů se dotkl ve svém příspěvku (Kytara zvaná barokní) i Jiří Čepelák, který uvedl posluchače do problematiky termínu „barokní kytara“ a na příkladu ikonografických pramenů a zejména nástrojů dochovaných ve světových sbírkách demonstroval vývoj kytary obecně i charakteristické znaky kytary doby barokní. Ta dominovala od počátku 17. století až do konce století následujícího, než se postupně proměnila v šestistrunnou kytaru klasicismu a romantismu. Autor mimo jiné upozornil na skutečnost, že dnes dochované barokní nástroje nejsou zcela objektivním vzorkem, neboť se zachovaly především nástroje vysoce dekorované a vizuálně zajímavé, zatímco nástroje jednoduché známe spíše z ikonografických pramenů. Při interpretaci historického vývoje nástroje je tedy nutné vzít v potaz i sekundární prameny, které mohou reálnou situaci lépe vystihnout. Jiří Čepelák svým referátem volně navázal na svoji přednášku z roku 2021 (Loutnové nástroje v muzeích, jejich konzervace a restaurování) a oba příspěvky, jejichž písemná verze je dostupná v příslušných sbornících z konference, představují vyčerpávající penzum znalostí o dvou nejvýznamnějších strunných drnkacích nástrojích sledovaného období.  

Podobně jako Jiří Čepelák zaměřil i Jan Mucha svůj příspěvek na představení konkrétního typu nástroje, tentokrát harmonia (Harmonium – zapomenutý koncertní nástroj). Autor ve svém referátu seznámil posluchače s historií tohoto dnes již téměř zapomenutého nástroje, který má však velmi bohatou tradici i historii jak v zahraničí, tak i v českých zemích. To autor demonstroval rovněž shrnutím nejvýznamnějších stavitelů harmonií u nás. Součástí referátu byla i hudební ukázka na nástroj postavený v roce 1895 firmou Packard v USA, který je součástí nedávno otevřeného soukromého muzea harmonií, jehož je Jan Mucha spoluzakladatelem (společně s Janem Tomankem). Muzeum nazvané Harmonium-Historie sídlí v Prostějově a zahrnuje největší sbírku harmonií u nás. Kromě výstavních aktivit muzeum pořádá i pravidelné koncerty a další vzdělávací programy. Velmi úctyhodným počinem zakladatelů je nejen velmi precizní péče o sbírku a její prezentace, ale také systematický sběr další doprovodné dokumentace (například soukromé sbírky archivních materiálů Jana Tučka, jednoho z nejvýznamnějších stavitelů harmonií u nás), kterou muzeum plánuje digitalizovat a postupně zprostředkovat širší odborné veřejnosti k vědeckým účelům.

Tématu hudebního průmyslu byly na konferenci věnovány dva příspěvky. Jan Kříženecký, kurátor sbírky hudebních nástrojů Národního muzea – Českého muzea hudby, seznámil posluchače s možností využití historických obchodních katalogů nástrojařských firem k organologickému výzkumu (Obchodní katalogy hudebních nástrojů jako organologický pramen). Tyto katalogy nejenže dokládají dobový sortiment používaných nástrojů, ale poskytují často celou řadu cenných praktických informací týkající se ladění nástrojů, postupu výroby, péči o nástroje, tržní ceny apod. a je tedy možné je považovat za velice významné primární prameny při zhodnocení hudebního průmyslu konkrétních období či geografických oblastí. Metodické centrum se v letošním roce zaměřilo na systematickou dokumentaci těchto historických katalogů, které postupně zpřístupňuje v digitální podobě na svých webových stránkách. Na téma pak navázal svým referátem Prokop Szegény (Aspekty výzkumu a vývoje nových druhů hudebních nástrojů v Československu v 2. polovině 20. století) z Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Věnoval se pozadí a okolnostem organologického vývoje a výzkumu v Československu v druhé polovině 20. století a představil tak předmět svého aktuálního magisterského bádání. To je volným a rozšířeným pokračováním jeho bakalářského studia, které prezentoval na konferenci v roce 2022 (Problematika dokumentace a prezentace experimentálních hudebních nástrojů na příkladu hudebních vynálezů Františka Herolda). Autor zhodnotil institucionální zázemí vývoje a výzkumu v Československu reprezentovaném oborovým podnikem Československé hudební nástroje a seznámil posluchače se souvisejícími archivními materiály, jejich strukturou a možnostmi využití. Vzhledem k širokému záběru uvedené problematiky se soustředil především na skupinu elektrofonických hudební nástrojů a pokusil se nejen zhodnotit svůj dosavadní výzkum a definovat obecné závěry, ale vyvodil si i řadu zajímavých otázek, které bude nutno ještě zodpovědět v rámci dalšího bádání. 

Kromě průmyslové výroby hudebních nástrojů se v určitých odvětvích nástrojařského řemesla udržela až do současnosti tradice menších dílen a ryze manuální práce. Typicky je to možné sledovat na příkladu houslařství. Ačkoli se těšil tento obor u nás dlouhodobě zájmu odborných badatelů a v minulosti bylo publikováno několik prací na toto téma, zůstávají v něm stále bílá místa, která na své zhodnocení teprve čekají. Jedním z těchto počinů byl referát ostravského houslaře Tomáše Pospíšila (Houslařství v Ostravě od prvních zmínek až do roku 2000), který zmapoval více než stoletou a téměř neznámou historii houslařství ve svém regionu. Studiem dobového tisku a dalších archivních materiálů se mu podařilo rekonstruovat souvislou tradici tohoto řemesla v Ostravě od 19. století do současnosti reprezentovanou jmény jednadvaceti houslařů. Kromě toho, že se při výzkumu zaměřil na sekundární písemné prameny, se systematicky věnuje i dokumentaci dochovaných nástrojů z těchto dílen. Jeho přednáška tak významně doplnila současný stav bádání dané odborné oblasti.   

Než přistoupíme k praktické části konference, na které byly prezentovány konkrétní restaurátorské zásahy, je nutno ještě zmínit dva příspěvky, které stály na pomyslné hranici mezi oblastmi dokumentace a restaurování. V prvním z nich (Vývoj koncertní kopie podle originálního historického dechového nástroje – fagotu) referoval fagotista České filharmonie Ondřej Šindelář o projektu stavby věrné kopie fagotu podle originálu lipského výrobce Johanna Cornelia Sattlera, kterého se zúčastnil v letech 2017–2021. Iniciátorem tohoto projektu byl italský fagotový virtuóz, pedagog a specialista na hru na historické fagoty Sergio Azzolini, u něhož Ondřej Šindelář studoval a který jej přivedl též ke spolupráci s barokními a klasicistními ansámbly zaměřujícími se na interpretaci tzv. „staré hudby“. Výsledný nástroj byl postaven v dílně renomovaného italského nástrojaře Alberta Ponchia a představen na koncertě v pražském Rudolfinu v roce 2021. Dnes již existuje několik kopií postavených podle primárního nástroje, které jsou využívány soubory pro historicky poučenou interpretaci staré hudby pro celém světě. Autor se ve svém příspěvku zaměřil především na definici úskalí, která stavbu kopie historického originálu provází, ať již se jedná o problematiku rozporu mezi historickým a soudobým laděním či o reálný stav historického nástroje, který vzhledem ke svému stáří nutně prošel menší či větší mírou degradace materiálu. Výsledkem průzkumu, jehož základem je výběr ideálního adepta na tvorbu kopie a jeho detailní měření, tudíž musí vždy být určitý kompromis mezi naměřenými hodnotami a reálnou představou o podobě nástroje tak, aby výsledný produkt dobře hrál. 

S tématem rekonstrukcí historických nástrojů, které ostatně nezaznělo na konferenci poprvé, úzce souvisí i detailní technicko-konstrukční dokumentace původního nástroje. Ta hraje zásadní roli při stavbě novodobé kopie, ale má i celou řadu dalších využití pro dokumentaci nástroje či pro zachycení jeho stavu před restaurátorským zásahem. K uvedené problematice existuje ve světovém kontextu několik přístupů, z nichž každý má svá pro a proti. Díky referátu Jiřího Arneta (Podnět k diskusi o vytvoření standardu výkresové dokumentace historických hudebních nástrojů) se mohli posluchači s touto problematikou blíže seznámit na příkladu výkresové dokumentace některých prestižních zahraničních institucí, ale i platných technických norem (v ČR sada přejatých norem ČSN ISO). Cílem přednášky bylo formulovat principy zpracování výkresové dokumentace historických hudebních nástrojů, jak však autor sám nastínil již v úvodu svého referátu, není možné vytvořit jednotný princip, nýbrž je vždy nutné zohlednit účel, pro který je technický výkres vytvářen. V praxi muzejních institucí to znamená především rozpor mezi přesnou dokumentací (tedy zachycením současného stavu, který je účelný jako detailní způsob dokumentace nástroje nebo výchozí podklad pro následné restaurování) a mezi projekcí ideálního stavu, kde jsou ve výkresu zohledněny odchylky způsobené degradací materiálu, nepravidelnostmi vzniklými originálním výrobním procesem, pozdějšími úpravami či restaurátorskými zásahy. Druhý zmiňovaný přístup je obvykle vytvářen právě jako podklad pro reprodukci novodobých kopií. Na závěr příspěvku tak zazněla diskuse nad možnostmi muzejních institucí při tvorbě a distribuci těchto technických výkresů vlastních sbírkových předmětů. 

Pomyslný třetí tematický blok konference zahrnoval příspěvky týkající se již konkrétních restaurátorských zásahů. Adam Bitljan, restaurátor Národního muzea – Českého muzea hudby, představil ve svém referátu (Restaurování a konzervace háčkové harfy Johann Krammer z roku 1834) postup restaurování a konzervace harfy z fondu Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Vnitřní průzkum korpusu odhalil papírový štítek výrobce, kterým byl Johann Krammer z Českých Budějovic. Ten byl uznáván jako hobojista ve vojenských kapelách, ale do historie se bohužel zapsal i jako „opravář“ hudebních nástrojů, které mnohdy velmi neodborně opravoval či dokonce upravoval podle vlastních představ (příkladem budiž mimo jiné úprava vzdušnicových šalmají ze souboru tzv. Rožmberské kapely, dnes součást fondu Národního muzea – Českého muzea hudby, a jejich opatření smyšlenými dřevěnými čepy s trubičkou podobnou fagotovému esu a zakončenou klarinetovou hubičkou s jedním plátkem). Je-li tedy v případě restaurované harfy Krammer jejím výrobcem, nebo se podepsal pouze pod její opravu či rekonstrukci, zůstalo nezodpovězeno.

Mistr houslař František Kůs, restaurátor Národního muzea – Českého muzea hudby, seznamuje již pravidelně na konferencích Metodického centra posluchače s restaurátorskými zásahy na mistrovských nástrojích, neboť jeho gesci podléhá i péče o tzv. Státní sbírku hudebních nástrojů, tedy speciální vyčleněný fond špičkových smyčcových nástrojů. V předchozích letech se tak účastníci mohli seznámit s restaurováním houslí Davida Tecchlera z roku 1707 či houslí Didier Nicolas ainé po proslulém houslovém virtuosovi Františku Ondříčkovi. Letošní referát se těm předchozím vymykal, neboť autor tentokrát představil restaurování dětských housliček se znaky manufakturní výroby. Nástroj byl v tristním stavu a účelem zásahu byla možnost jeho vystavení, neboť se jednalo o dětské housle Oskara Nedbala, které údajně skladatel velmi miloval a celý život vozil s sebou jako upomínkový předmět. Z toho důvodu bylo zadání restaurátorského záměru divadelního oddělení Národního muzea, z jehož fondu předmět pochází, ohraničeno na zásah vedoucí k obnově podoby předmětu jako funkčního nástroje nicméně se zachováním některých poškození (například díra v lubu).

Otevřenost, se kterou se František Kůs s posluchači pravidelně dělí o své nedocenitelné zkušenosti, je jednou z příčin, proč mezi pravidelnými návštěvníky konference bývají houslaři. Letošní ročník byl pro ně programově pestrý, neboť dalším příspěvkem z oblasti jejich zájmu byl kromě uvedeného referátu i přednášky již zmíněného T. Pospíšila příspěvek dvojice Dominik Matúšů a Pavel Celý (Restaurování barokního kontrabasu olomouckého houslaře Johanna Strobla z pohledu houslaře). S roční prodlevou jsme se tak vrátili k restaurování kontrabasu ze sbírky Vlastivědného muzea v Olomouci, které poprvé představila na konferenci v roce 2021 kurátorka této sbírky, Veronika Sovková. Zatímco před dvěma lety byl příspěvek koncipován z pohledu kurátora a autorka v něm nastínila jak historický kontext (barokní Olomouc a její hudební kultura), tak i osobnost samotného výrobce (ostatně autorství bylo v průběhu restaurování redigováno), letošní referát byl zaměřen již zcela prakticky a oba přednášející (Dominik Matúšů jako autor restaurování i Pavel Celý jako autor závěrečné zprávy z projektu) představili průběh celého zásahu vedoucího k obnově nástroje do plně funkčního stavu tak, aby mohl být občasně využíván pro hudební účely. Jelikož renovace nástroje do požadovaného stavu byl podmíněna poměrně rozsáhlými zásahy, byla cílem přednášky i diskuse nad tím, zda u nástrojů podobného typu usilovat o obnovení jejich hudební funkce, nebo se spíše přiklonit k jejich konzervaci a zachování jako muzejního exponátu.

Dalším referátem, který představil restaurování nástroje do hratelného stavu, byl příspěvek Jana Bečičky (Restaurování klavichordu T. Wokurka). Předmětem zájmu byl i tentokrát nástroj z fondu Vlastivědného muzea v Olomouci, a sice vázaný klavichord ze začátku 19. století, který byl dosud považován za anonymní dílo, avšak restaurátorský průzkum určil, že pochází z dílny Tomase Wokurky z Kutné Hory. Autor příspěvku, který je ostatně též pravidelným účastníkem konferencí Metodického centra, opět dokázal posluchače dokonale zaujmout precizností a odborností své práce, takže jeho přednáška byla sledována téměř se zatajeným dechem. Kromě samotného restaurování zmíněného nástroje nastínil Jan Bečička i problematiku restaurování strunných klávesových nástrojů obecně či problematiku tahu strun a shrnul také obecné postupy a zásady restaurování, ke kterým patří kromě precizní dokumentace a vlastního restaurování i následná péče, která může v některých případech převýšit i náklady na samotné restaurování. Autor tedy znovu předestřel otázku, jak přistupovat k restaurování a kdy je vhodné uvádět historické nástroje do hratelného stavu. Na závěr jeho přednášky vystoupil Tomáš Flégr a představil restaurovaný klavichord posluchačům i zvukově.

Zajímavým a dosud poměrně novým vhledem do problematiky byl příspěvek Jana Jiraského (Historické klavíry a význam jejich restaurování pro současné interprety a pedagogy), který upozornil na nutnou obezřetnost při restaurování historických klávesových nástrojů do hratelného stavu, neboť zvukové a mechanické vlastnosti původních nástrojů vypovídají mnohé o představách a záměrech tehdejších skladatelů a bez těchto poznatků je interpretační koncepce děl historických období poměrně omezená. Autor upozornil na to, že restaurátor může svým zásahem původní vlastnosti nástroje obnovit, ale i významně (a často nezvratně) změnit. Připomněl tak znovu nutnost důkladné dokumentace předcházející samotnému restaurování, ale i použití neinvazivních postupů a maximální respektování původního originálu.

Letošní konference opět umožnila setkání a diskusi odborníků z řad muzejních pracovníků, muzikologů, výrobců hudebních nástrojů, konzervátorů, restaurátorů, ale i studentů magisterských i doktorandských programů a širší veřejnosti. Podklady k letošnímu i předchozím ročníkům konference, včetně kontaktů na přednášející a elektronického sborníku, je možné najít na webových stránkách www.mcmi.cz. Těší nás, že mezi přednášejícími i posluchači máme své již stálé příznivce a hosty, neméně nás však těší, že si každoročně najdou cestu na tuto konferenci i noví kolegové z různých oborů. Budeme se snažit, aby i další ročníky naplnily jejich očekávání.

Tereza Žůrková